Jednotka jansky

Jansky [Jy]
je jednotka spektrální hustoty zářivého toku používaná v radioastronomii a infračervené astronomii k popisu intenzity záření kosmických zdrojů.

Jansky vyjadřuje, jaký zářivý výkon na jednotce plochy a na jednotce frekvenčního intervalu dopadá na detektor. Jinak řečeno, zachycuje, kolik energie přichází ze vzdáleného zdroje na jeden metr čtvereční přijímací plochy a na jeden hertz šířky pásma. Tato definice je typická pro radioastronomii, kde se měří velmi slabé signály na velmi úzkých frekvenčních pásmech.

Použití v radioastronomii

Jansky je dodnes standardní jednotkou pro katalogizaci radiových zdrojů. Hustota toku běžných galaxií, kvasarů i rádiových pulzarů se typicky udává v janskyích nebo milijanskyích (mJy) – slabé zdroje z hlubokých přehlídek oblohy se pohybují v řádech mikrojansky (μJy). Jednotka je tedy oborovým standardem, který se přes svou nezařazenost do SI v praxi nenahrazuje.

Karl Jansky

Jednotka nese jméno amerického fyzika a radiového inženýra Karla Guthe Janskyho (1905–1950). V laboratořích Bell Labs v Holmdelu v New Jersey hledal v roce 1932 zdroje atmosférického rušení transatlantických rádiových telefonních spojů. Pomocí otáčivé směrové antény postupně zjistil, že část záření přichází ze středu naší Galaxie — konkrétně ze souhvězdí Střelce.

Svůj objev oznámil v dubnu 1933 a v říjnu téhož roku publikoval článek Electrical disturbances apparently of extraterrestrial origin v Proceedings of the Institute of Radio Engineers. Tímto nezáměrným objevem rádiového záření z mimozemských zdrojů položil základy radioastronomie a je dnes považován za jejího zakladatele. Na Janskyho počest byla jednotka spektrální hustoty toku přijata Mezinárodní astronomickou unií v roce 1973.

Viz též